Dominantu obce tvoří vysoká čedičová homole (540 m n.m.), dnes zalesněná se zříceninou hradu Blansko.
Blansko, jeho původní jméno bylo Blankenstein a poprvé je připomínán jako majetek Václava z Vartemberka na Děčíně. Jde o pozdně gotickou stavbu s výraznými, na tehdejší dobu vysoce moderními prvky opevnění. Hrad ve tvaru protáhlého osmiúhelníku byl ze všech stran uzavřen vysokou, 2 m silnou zdí bez střílen a dnes i bez ochozů. Na severovýchodním nároží se tyčí zbytky půlválcové, dovnitř otevřené bašty. Druhá taková bašta stávala na jihovýchodě nad vstupní branou. Obě bašty umožňovaly svou konstrukcí boční palbu k ochraně hradebních zdí a střežili cestu na hrad, která se pod nimi vinula z podhradí podél strmých čedičových útesů. Mezi baštami stával hlavní obytný palác, pravděpodobně o třech místnostech. Další obytné stavení bylo postaveno u severní hradby. Na západě jsou patrné zbytky čtverhranné věžičky s vchodem k podzemní studni. Dnešní vstup do hradu není původní. Ten byl jižněji přes vyzděný příkop s padacím mostem. Hrad v držení Vartemberků je připomínán i v souvislosti s bitvou "Na běhání". Často pak měnil majitele a byl předmětem mnoha sporů. V roce 1527 jej získávají rytíři z Bünau a o sto let později tyrolští Thunové. Po 30-ti leté válce hrad jako pevnost ztrácí na významu, dále slouží jen jako skladiště a vězení, ale postupně chátrá a pustne. Na konci 19. století v období počátků turistiky a v letech II. světové války utrpěl jako stavební památka nenahraditelné škody. Z iniciativy turistického spolku byl neodborně přestavován. Stržena byla jihovýchodní bašta, prolomen dnešní vchod a uzavřen slabší příčnou zdí s bránou. Ta se později zřítila. Ze zbytků paláce byla vystavěna podklenutá vyhlídková plošina. Pod hradem u skupiny letitých lip se zachovalo výrazné stavení starého šenku, ve kterém se konával hrdelní soud před exekucí na blízkém Šibeničním vrchu. Dobře udržovaný objekt patří patrně k nejstarším hrázděným stavbám v celém Českém středohoří. Nedaleko ležící malá osada Blansko vznikla až po parcelaci panského dvora v roce 1794. V letech 1850-1950 byla osadou obce Mirkov a dnes administrativně patří k Povrlům. Farnost Mojžíř.
Hradní kaple - byla postavena před rokem 1634, kdy byl hrad ještě osídlen císařským vojskem. Zpustla společně s hradem.

Nad malou osadou Blanskem, nedaleko obce Ryjice se vypíná mezi statnými duby a buky zřícenina hradu Blanska. V dřívějších dobách se mu také říkalo Blankenštejn.
Hrad to byl v minulosti velmi znamenitý. Rozhlížel se pyšně nad malebnou, ale i divokou krajinou. Chránily ho mohutné hradní zdi na vysoké skále, bašta, kamenná brána, nechyběl ani padací most. Na nádvoří zvonily podkovy ušlechtilých koní pánů Blanska. Vznešeně zní jejich jména. Václav z Vartenberka, Albrecht Šenk z Landsberka, Jan z Vartenberka a ještě mnoho jiných udatných rytířů.
Avšak jak čas plynul, noví majitelé hrad přestali udržovat. Přestěhovali se totiž do pohodlnějších zámků, jak tomu velel mrav a doba. Blankenštejn pak pomalu pustnul a chátral.
A právě toho využil zlý a loupeživý rytíř Hendrych. Usídlil se zde i se svou černou družinou. Podnikal výpravy do širého okolí hradu. Všechno živé se před násilníky a zloději třáslo. Po dlouhá léta sužoval Mírkovské, Ryjické, Žežické, Neštěmické, Dobětické. Proto také začali obléhat Blansko císařští vojáci. Trvalo dlouho, než hrad dobyli a loupežníky přemohli. Nakonec se jim to však podařilo. Zajali Hendrycha. Čekal ho soud a zasloužený trest. Připadl mu ten nejtvrdší. Měla mu být sťata hlava. Všichni lidé si oddechli. Samozřejmě si nemohli nechat ujít tu podívanou. Přestože se poprava konala za ukrutného mrazu, jaký dlouho nikdo nepamatoval, sešlo se zvědavců nepočítaně.
Když na místo popravy, na popravčím vrchu Větruši, přivedli trestance, jako poslední přijel mistr popravčí, litoměřický kat i se svými pomocníky. Všem byla v tom třeskutém mrazu zima. Není tedy divu, že kat chtěl mít svou povinnost rychle splněnu. Za nesmlouvavého znění bubnů si nasadil svou červenou katovskou kapuci, vší silou se rozmáchl a ostrou těžkou sekyrou jednou ranou sťal hlavu zlého rytíře Hendrycha.
Ale co to? Všichni zvědavci úžasem oněměli. Místo toho, aby se lapkova hlava kutálela ze špalku dolů, zůstala sedět na jeho krku. Jak tolik urputně mrzlo, odsouzencova hlava prostě přimrzla.
To se ještě nestalo. Podle práva byl nyní Hendrych, loupeživý rytíř z Blankenštejna, volný. Vstal v plné síle a než se kdo nadál, byl ten tam. I se svými kumpány vyrazil do nedaleké krčmy, aby znovuzrození řádně zapil.
Hospodskému kázal donést to nejlepší víno. Než však šenkýř mohl splnit jejich přání, stalo se něco nečekaného. V teple šenku rytířova rána na krku rozmrzla, hlava se skutálela pod stůl a jeho tělo bezvládně kleslo na podlahu.
Po téhle strašné příhodě se lapkové rozutíkali, až se jim za patami prášilo. Jak se v kraji hradu Blanska objevili, tak také zmizeli. Lidičky z okolních vesnic si mohli oddechnout.